Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem si v recenzi na „Imaginarium“ zažongloval s myšlenkou, že se navzdory nepodlezení kvalitativní laťky začal z projevu Kafkovců vytrácet moment překvapení, nečekal jsem, že to pravděpodobně podobně cítili i sami členové této svébytné formace. Po odjetí turné totiž narukovali s prohlášením, že z důvodu ztráty inspirace je potřeba potulný kabaret zaparkovat a v dobrém se rozejít. Přiznám se, že pro mne bylo hodně těžké tomu všemu uvěřit. Pak jsem ale tuhle náhodně potkal pana Klauna I. a on mi na mou naivní otázku, zda by nebylo záhodno vzkřísit jednu z nejlepších českých kapel odpověděl, že nejenom že se tak již stalo, ale navíc se chystá vydání nejlepší desky v historii souboru.
Až budem proti sobě stát Až budem hrát, kdo půjde z kola ven Kdo z nás si první uvědomí Že tohle už není jenom sen
Nebyly to žádné plané promo řeči. Kapela si k tomu vlastně nachystala ty nejlepší předpoklady. Vzhledem k naprosté absenci jakéhokoliv okolního tlaku měla dosud nejvolnější ruce. Oproštěna od tíhy koncertů se mohla čistě věnovat skladatelské fantazmagorii. A taky jí bylo souzeno vyvětrat zkušebnu a využít ve vlastní prospěch zkušenosti nabyté z vedlejších projektů, na něž byl konečně čas. Výsledkem je skutečně nejlepší deska PRVNÍ HOŘE.
Přitom se stejně jako v případě desky předchozí zase tolik nemění. HOŘE svůj svébytný a léty ošlehaný ksicht můžou těžko maskovat, vždy to mezi nimi hudebně skvěle klapalo a i Marek Urza se dostal do pozice velmi slušného zpěváka. Tak proč takové silné řeči? Rozdíl je tentokrát v tom, že aktuální materiál je svou kvalitou zcela neprůstřelný.
Do mojí kůže se oblíká cizí chlápek S očima pavouka zlý sliny po větru plivá Neumí tančit, jen postává v koutě A divně se kývá
Pomineme-li tradiční a pro mne tak trochu tradičně zbytečné Promluvy, předěly vystříhané z archívů obskurních filmových snímků, tak si na nový nosič našlo cestu celkem jedenáct hudebních položek. A vatovou bychom mezi nimi hledali marně. Je úplně jedno, zda vyzdvihneme klasické groteskní hitovky s reminiscencemi na legendární PRAŽSKÝ VÝBĚR („Viva la Vita“, „Čobol a Čehůň“, „Hymna naděje“ s geniální vsuvkou ze Star Wars) nebo spolkneme mixturu popových slok s prudkými punkovými refrény („Malej pán“) či se necháme uchlácholit lyrickými cajdáky, odkazující na inspirativní období „Commedia dell´arte“ („Půlměsíc“ s čarokrásnou kytarovou vyhrávkou jak od RIVERSIDE, vrstevnatý „Křehký mechanismus pozemského štěstí“, sugestivní „Černej Petr“), případně je štětcem překryjeme temnějším odstínem („Dítě boží“). Vždy dostaneme kompaktní a smysluplnou skladbu, která ohromuje tím, s jakou lehkostí je vystřižená. Jestli je něčím tato deska výjimečná, tak právě pocitem, že tu nechybí a nepřebývá zhola nic. S odstupem času toto tvrzení aplikovat na ostatní desky nemůžu. Rozhodně ne tedy s čistým svědomím, byť je dodnes s velkým zaujetím poslouchám.
Ahoj, jsem nukleární básník Píšu ti verše jaderný Že neonoví lidé jsou tak krásní Vypočitatelní, opakovatelní
A texty? Ty vždy úspěšně dobarvovaly ujetý feeling kapely a i teď se drží ve stylových i kvalitativních intencích. Urzovo střevo je opět řádně promazáno básnickou vlákninou a jeho veršotepectví tak padá do ušních útrob s naprostou samozřejmostí, byť stejně jako tomu bylo v minulosti, není vždy snadné rozklíčovat druhý plán. A situaci neulehčil ani samotný stvořitel, když přiznal, že se v některých případech jedná o pouhý bezmezný průchod myšlenek bez hlubšího kontextu, jak se například děje u strhující bratrovražedné hitovice „Čobol a Čehůň“. Komu to ale může vadit? Život není k**va poezie!
Závěrem tedy musím před „Křehkým mechanismem pozemského štěstí“ smeknout svůj „húseňák“ (zdobený klobouk svobodného chlapce v podlužáckém kroji, pozn. Shnoff). Pod tíhou recenzentského břemena jsem si dával na sepsání dojmů rádně načas, ale o to více jsem se v jeho kvalitách upevnil. Nezbývá, než kapele popřát, aby jim studnice nápadů nevyschla, a aby se jejich věštba o tom, že nebude líp, nikdy nenaplnila.
Zatímco si někteří užívají poslední okamžiky smekání húseňáku před blížící se duchovní smrtí pod jařmem nezvratného osudu, já se kochám s touto deskou. Tohle poslouchat je radost. Tuzemská hudba žije. Jo a promluvy jsou super, zejména Aťka Janoušková. Proto...
26. dubna 2018
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
ha-Ryportér
9 / 10
Výborná deska, všechno do sebe krásně zapadá, kvalitní výkony a jako bonus skvělý zvuk basy. Bez proslovů a s klipy méně formou dadaistickými a víc propojenými s obsahem, bych možná ještě přihodil...
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.